Od té doby, co nejezdím díky pracovní vytíženosti na tábor na celé 3 týdny se obvykle tábora účastním až druhý víkend v červenci, ale letos mám zase jinou akci, takže za přáteli vyrážím už 8.7. Není nad to si na chvíli vydechnout v přírodě. A to doslovně, protože vězte, že na tomhle táboře byste nějaké civilizační vymoženosti (snad v poslední době kromě mobilů) hledali marně. Bělavá týpí se zakouřenými chlopněmi, pasoucí se koně, potůček (už poněkud vyschlý), žebříková latrýna zakrytá pouze plachetkami a dřevěná kuchyň, to všechno je romantika indiánského tábora kmene Bobrů nedaleko Zbýšova. Tábor se koná vždy první tři týdny v červenci. A účastní se ho členové, sem tam i nečlenové kmene Bobrů. 

Za víkend jsem kromě jiného alespoň stihla vyjet 2x na vyjížďku s Tiny na koních, odvozit dva rody na koních, zúčastnit se jednoho čtení a jedné etapy celotáborové hry, dojít na houby, které byly nahouby, protože byly červavé a rozbít Chetovi hrnek, jenž mu v zápětí po Jirkovi (díky Jirko) posílám nový zpátky, přičemž mi Jirka (díky Jirko) zase zpět přiváží zapomenutou mikinu ponechanou na pospas povětrnostním vlivům u ohrady s koňmi. Mimo jiné si i přes použití krému s faktorem 22 odvážím spálenou kůži  přesně podle tílka, načež Ježek konstatuje, že tak Vašek alespoň pozná, že jsem nechodila nahá. Ještě 14 dnů nato se mi kůže loupe jako nedavno mému novému gekonovi. Narozdíl od něj já tu kůži ale nejím. Brr.